Rychlé čtení pod lupou

Rychlé čtení je dost často definováno dvěma ukazateli: rychlostí čtení (ve slovech za minutu) a pochopením textu (ta se uvádí v procentech).

Jednotliví autoři se však liší ohledně toho, jaké rychlosti by se mělo dosáhnout, aby se čtení opravdu dalo označit jako rychlé. Obvykle se uvádí míra rychlosti 250-300 slov za minutu. Avšak čtenáři, kteří prošli výcvikem by měli dosáhnout rychlosti okolo 500 slov za minutu.

Ovšem rychlé čtení by nikomu nepomohlo, pokud by nebylo doprovázeno pochopením toho, co vlastně čteme. A protože rychlé čtení je přece jen o rychlosti, pochopení nikdy nebude stoprocentní. Míra chápání textu by se měla pohybovat mezi 60-80%, jinak se o nějakém „čtení“ nedá mluvit (spíš je to jen honění očí po stránce).

Jak vysoká rychlost čtení je ještě přínosná a který už připravuje čtenáře o informace z textu, záleží na jeho individuálních schopnostech a textu. Jeden z francouzských odborníků na rychlé čtení, F. Richoudeau, dokonce tvrdí, že čím rychleji čteme, tím rychleji a lépe chápeme. Při rychlém čtení se nové informace v mozku zpracovávají rychleji, to vede k lepšímu předvídání textu a to zase zpětně zvyšuje chápání.

Existují ale i opačné názory. Rychlosti čtení se podle některých odpůrců dosahuje na úkor kvality a právě onoho pochopení. Čtenář přichází o souznění s autorem, o hlubší náhled na text a hlavně o požitek ze čtení.

Tyto argumenty ovšem ztrácejí půdu pod nohama, pokud si uvědomíme, že rychlé čtení není určeno pro každý typ textu a pro každou situaci. Vždyť kdo z nás by si chtěl přečíst třeba Pána Prstenů rychlostí 600 slov za minutu?

Názorů na rychlé čtení je hodně. A jaký máte vy?

Jak rychlé čtení vlastně začalo….

První pokusy, které se týkaly fyzické stránky čtecího procesu, provedl v roce 1878 francouzský oftalmolog Louis Émile Javal. Aby mohl pozorovat, jak se oči při čtení pohybují, přichytil na bulvy svých pokusných objektů přísavky a perem. Díky tomu zjistil, že se oko (jak už víme) nepohybuje při čtení plynule ale trhanými pohyby. Také přišel na to, že zatímco průměrný čtenář na jednu fixaci zachytí pět. až deset písmen, dobrý čtenář jich může zachytit i více než dvacet. Už v roce 1894 byly o rychlém čtení publikovány první články, například v The Educational Review.

Dalším významným milníkem rychlého čtení byla první světová válka. Někteří piloti měli problémy s rozeznáváním obrysů spřátelených a nepřátelských letadel. Právě pro ně byl vynalezen přístroj tachyskop. Ten promítal v různých časových intervalech různé obrázky letadel. Fotografie, jejich velikosti a úhly, pod kterými byly pořízené, se měnily, a intervaly mezi nimi se postupně zkracovaly. Po válce našel tachyskop uplatnění při výuce rychlého čtení.

První opravdový kurz rychlého čtení vznikl v roce 1925 na Syracuse University v New Yorku. V roce 1929 pak vyšla první kniha o rychlém čtení od Waltera B. Pitkina The art of Rapid Reading.

Čtyřicátá léta 20. století se pak nesla ve znamení různých přístrojů a výukových filmů, které měly pomoci zvyšovat rychlost čtení. V 50 a 60. letech se všude ve světě začala objevovat jména odborníků, kteří položili základy metod rychlého čtení a ze kterých se těží dodnes. Patří mezi ně Evelyn Woodová, manželé Leeuowi, François Richeaudeau, Wolfgang Zielke, I.Z.Postolevskij a E.G.Semenov nebo Jozef Mistrík.