První pokusy, které se týkaly fyzické stránky čtecího procesu, provedl
v roce 1878 francouzský oftalmolog Louis Émile Javal. Aby mohl pozorovat, jak
se oči při čtení pohybují, přichytil na bulvy svých pokusných objektů přísavky
a perem. Díky tomu zjistil, že se oko (jak už víme) nepohybuje při čtení
plynule ale trhanými pohyby. Také přišel na to, že zatímco průměrný čtenář na
jednu fixaci zachytí pět. až deset písmen, dobrý čtenář jich může zachytit i
více než dvacet. Už v roce 1894 byly o rychlém čtení publikovány první
články, například v The Educational Review.
Dalším významným milníkem rychlého čtení byla první světová válka.
Někteří piloti měli problémy s rozeznáváním obrysů spřátelených a nepřátelských
letadel. Právě pro ně byl vynalezen přístroj tachyskop. Ten promítal v různých časových intervalech různé
obrázky letadel. Fotografie, jejich velikosti a úhly, pod kterými byly
pořízené, se měnily, a intervaly mezi nimi se postupně zkracovaly. Po
válce našel tachyskop uplatnění při výuce rychlého čtení.
První opravdový kurz rychlého
čtení vznikl v roce 1925 na Syracuse University v New Yorku.
V roce 1929 pak vyšla první kniha o rychlém čtení od Waltera B. Pitkina The
art of Rapid Reading.
Čtyřicátá léta 20. století se pak nesla ve znamení
různých přístrojů a výukových filmů, které měly pomoci zvyšovat rychlost čtení.
V 50 a 60. letech se všude ve světě začala objevovat jména odborníků,
kteří položili základy metod rychlého čtení a ze kterých se těží dodnes. Patří
mezi ně Evelyn Woodová, manželé Leeuowi, François
Richeaudeau, Wolfgang Zielke, I.Z.Postolevskij a E.G.Semenov nebo Jozef Mistrík.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za komentář.